Kostlivec ve skříni

Doufám, moc si přeju, aby se mezi čtenáři tohoto příspěvku našel někdo, kdo mě pochopí, bude mi rozumět. Já a vaření, to rozhodně nešlo ... nejde... samo od sebe... 

 

Prostě na to nemám talent, trpělivost, paměť, schopnost u toho neusnout, nebo co to je, co to vyžaduje. Babička mě biflovala pravopis a pravidla Gutha - Jarkovského, rodiče mě raději viděli někde na sportu než doma. Manželova babička mi dodnes na každý dotaz "a jak jsi to dělala!?" odpoví, že "trochu mouky, cukru, másla a vajíčko, úplně normálně!" ... to je materiál!! Před pěti lety jsem si pořídila svou první kuchyň a z vlastní mamky postupně vyrazila pár rodinných receptů. Víc jsem nepotřebovala, protože jsme s Kubou oba služebně hodně cestovali = nebyli doma. 

 

A pak přišla Eliška a já poprvé v životě řešila jídlo úplně jinak. Například, naprosto jsem nechápala proč si kojící nemůže dát čerstvej chleba nebo cibuli. Nikdo mě nevaroval, až to trpící dítě. Chudák! Jakžtakž mi dávalo smysl omezit se v kafi, ale tím to haslo. A tak jsem se postavila k lince čelem a začala se učit. Moje knihovna budiž mi svědkem.

 

Přes to všechno, bych se sama u plotny ohodnotila na věčného začátečníka. Patřím k těm, co se učí dost namáhavě, protože tematiku musí pochopit. Nejsem schopná se něco naučit nazpamět, musím věci vždycky rozumět. A protože strašně nerada failuju vlastní výzvy a blíží se mi deadline, začala jsem konat. Dneska jsem odepsala autorce Kuchařky pro dceru na jeden z úvodních mailů jejího klubu. Podělím se o něj. Doufám, že platí, že nad cizí nešikovností se zpravidla všichni okolo dobře pobaví, a já se sama v tomto ohledu neberu tak vážně, tak prosím, dobrou zábavu přeji. Poodhalí to něco o mé osobě.

 

 

 

Ahoj Florentýno!

 

Právě jsem se zaregistrovala do tvého email klubu a něco o sobě můžu povědět.

 

Je mi 31 let a bydlím v Praze, na předposlední stanici metra, s manželem a dcerou.

Na gymplu jsem si střihla roční pauzu a rodiče mě vyslali na Nový Zéland, vrátila jsem se s malinkatou kuchařkou o muffinech. Brzy se mi někam ztratila, ale to už se v Česku začaly objevovat recepty z naší mouky, tak jsem netruchlila.

 

Po maturitě jsem odešla z Prahy na vejšku a na konci prváku potkala budoucího manžela. Upekla jsem mu svoje muffiny a byl můj. Přes prázdniny jsme se sestěhovali dohromady a za rok spolu odletěli na Nový Zéland. Tam pochopil, že muffiny existují i jiné než ty moje čokoládové s dvěma druhy čoko kousků a zamiloval si cheesecake (z obchodu).

Po návratu jsme začali plánovat společnou budoucnost, takže jsme ke studiu oba přidali brigády. Vystudovala jsem management cestovního ruchu a pracovala jako projektový manažer. Z pozice jsem po necelých čtyřech letech odešla na mateřskou, která po třech letech přerostla v pozici žena v domácnosti. Mezitím manžel změnil práci a po deseti letech jsem zase v Praze. Šťastná. 

 

Ale vařit stále neumím. S láskou vytvořené domácí dětské příkrmy, ovocné i zeleninové se prostě špatně zavařily či co a zkysly/zplesnivěly. Když chci udělat bábovku, odradí mě kvanta receptů co Google nachází, všechny rádoby vylepšené o nějakou speciálnost, kterou nemám běžně doma, a dík které se to zákonitě nepovede. Nedisponuji domácím robotem, jen ručním šlehačem, a tak je představa třeného těsta něco jako tlusťochova představa balení tašky do fitka... 

V otázce muffinů jsme s manželem po letech našli háček v tom, že mi přijde extra skvělé nadávkovat těsto do papírových košíčků a nezabít půl hodiny času vymazáváním důlků v plechu (je mi extra protivné umazat si příliš ruce, protože na nich mam atopický exém + olej ve spreji v tomto případě ze záhadných důvodů nefunguje). Manžel ale dortíky konzumuje nejraději ještě horké a tak ho papírové košíčky štvou, protože na nich ulpí polovina z právě dopečeného a ještě horkého muffinu. Výsledkem je, že je téměř nepeču abych předešla debatám na toto téma.

 

Dělám nejraději své jistotky. Pár polévek, pečené kuře s rýží, kuřecí nebo vepřové řízky, bramboráky, lososa nebo tresku, šunkofleky, kterým stále něco chybí, a rajskou, na kterou mám recept od své mamky a je to jeden z celkem asi pěti receptů, které mi zatím předala. Přesto, s tímto repertoárem jsem celkem úspěšná. Chci říct... manžela to před svatbou neodradilo. 

 

Na začátku roku 2015 jsem si předsevzala, že začnu víc a líp vařit, hlavně kuli dceři. Blíží se konec roku a pokroky ve své kuchyni vidím (zařadila jsem ryby, červenou čočku, bulgur a další věci), ale spokojená zdaleka nejsem. Koupila jsem si proto v listopadu páté vydání Kuchařky pro dceru a Vánoční kuchařku a zaregistrovala se do klubu.

 

Mám za sebou první špagetový recept. Česnek se mi nepovedl, zhnědl a ztvrdl a z kousků se stala jedna lepivá koule, kterou jsem pak vyhodila, ale dcera se oblizovala. Je tvárnější než manžel, ten je ke všem mým novinkám nedůvěřivý. 

 

Dnes jsem připravila sirup do svařáku (*foto na konci článku je soutěžní do Vánoční výzvy). Krásně to doma vonělo a těším se, že se mi konečně něco povedlo. I když karamel tam asi nikdy nebyl... i ta nejmenší plotýnka na plynovém sporáku po mamince všechno ohřívá bleskurychle a já prostě neměla ty nervy čekat jestli se ten cukr spálí a hrnec bude na vyhození. Nalila jsem tam tu vodu určitě dřív než sem měla, ale zbytek postupu proběhl dobře a nakonec to i barvu od koření chytilo a i po zchladnutí je všechen cukr rozpuštěný. Jsem spokojená.

 

 

Nejím olivy, sušená rajčata a sushi, vyhýbám se laktóze kuli exému. Manžel nejí olivy, sušená rajčata a sushi, dále rozinky, ořechy (jakože fakt všechny druhy), kokos, veškeré maso co není vyloženě libové, houbovou omáčku a spoustu dalších věcí. V podstatě by mohl žít o chlebu s máslem-když je chleba čerstvý, čokoládě, muffinech, cheesecaku, smaženém sýru, kečupu a CocaCole. Ale tomu se logicky snažím předejít.

 

Chtěla bych se naučit základní polívky, základní omáčky, základní bábovku, a další základnosti a svátečnosti (husu např.) z běžně dostupných potravin a být si v nich jistá a zvládat je relativně rychle nebo alespoň s lehkostí. Chtěla bych servírovat něco lepšího než smažáka z mrazáku. Na prezentaci si moc nepotrpím, jde mi v této fázi učení hlavně o chuť. Chtěla bych pochopit jaký je rozdíl v různých moukách a tvarozích, protože sladké mě opravdu baví a máme ho všichni rádi. Chtěla bych poznat víc surovin a nebát se jich, jen proto, že na tu chuť nejsme zvyklí - třeba cizrnu. Chtěla bych pochopit co se děje s masem, když se peče rychle a když se peče pomalu. Většinou si stoupám k lince s tím, že šance na úspěch je asi 50% a některý den tam raději zbaběle nestoupnu. Mám opravdu velikou potíž s plynovou troubou po mámě, která ani nemá u knoflíku stupnici s teplotou, kde se všechny moučníky a občas i ty šunkofleky na povrchu spálí na uhel a uvnitř to ještě teče, ačkoliv se to peče na střední sílu. Moc si přeju novou troubu a plotnu, ale na ty si ještě budu muset počkat. Kdežto vařit potřebuju už dnes. Doufám, že tentokrát už to své umění posunu.

 

Těším se na pracovní listy, další úkoly z Vánoční výzvy a všechny nové zkušenosti. 

Děkuji, že to děláš.

Bára