Na letošní sérii Čtyři v tom jsem se moc těšila. Psala jsem to už v plánu na září. Někde jsem četla, že jedno z dětí Veroniky má ADHD, o kterém jsem se chtěla dozvědět víc, ale nakonec to byl špatný zdroj a chlapeček je autista, což naštěstí nepotřebuji nastudovat.
Po středeční premiéře jsou odvysílány čtyři díly a musím říct, že pro mě je to hlavní už venku. Porod Veroniky je plánovaný císař a tam nás snad už nic nepřekvapí. Na rozdíl od toho porod dvojčat a kontrast porodu doma do vody a v nemocnici na sucho byly velmi zajímavé.
Když to vezmu popořadě, začnu Evou a dvojčátky. Eva mi od počátku byla sympatická. V Senohrabech jsem zamlada navštěvovala kamarádku, znám tu krajinu i dnes dík příbuzenstvu. Navíc hned ve čtvrtek ráno po odvysílání prvního dílu jsem ji potkala se všema čtyřma dětma u nás v ulici vstupovat do čekárny u zubaře. Vážím si jí obrovsky od dalších dílů, kde bylo odvysíláno více o její rodině a její porod. Její manžel je vzácný chlap, poslední rytíř možná? Ačkoliv to dle mého není právě talent na tatínkovské hry, je to skvělý partner. Dojalo mě s jakou láskou mluvil o Evě, o rodině, o nejstarším synovi, o tom jak se rozkrájí jen aby to zvládli, přestože práce moc není a domeček je opravdu mini. Dostalo mě s jakou vášní řešil rodné listy dvojčátek, zatímco Eva v porodnici bojovala aby už konečně mohla s holkama domů. V té scéně kdy ve třetím díle brečela do telefonu jsem opravdu uronila slzu. Dostala mě i pasáž ve druhém díle, kde Eva navštěvuje svojí kamarádku Terezu, která tam mluví o chlapech a “chlapském těhotenství”. Říká věci, které mi obrovsky učesávají moje vlastní názory, které jsem do té doby nedokázala takhle s nadhledem formulovat aby do sebe zapadly. Odteď veřím, že na trojce “dům, strom, syn” je něco důležitého.
Další v pořadí je Pavla, která žije v Anglii a po domácím porodu se plánuje přestěhovat do Čech. Tak jak se tvůrci pořadu v první sérii snažili porovnat porodnictví české a americké, teď nám servírují, jak to chodí v Anglii. Jsem ráda, že něco takového můžeme vidět, že si to můžeme porovnat a zamyslet se nad tím, proč bezmyšlenkovitě zavrhujeme některé možné přístupy.
Tady odbočím, sama jsem zažila hezký přirozený porod bez komplikací a tak si možná žiju na obláčku, ale domácí porody jednoznačně nezavrhuju. Myslím, že ženy, které jsou zdravé, fyzicky připravené, psychicky silné a doma mají nějaké prostorové možnosti, by měly mít tu možnost i v česku. Samozřejmě, že ženy musí mít podporu lékařů, protože jinak tu vždy půjde o riskování života. Pokud žena řádně dochází na kontroly a lékař vidí riziko, není o čem mluvit a myslím, že žádná máma by neriskovala. Pokud ale lékař uzná, že pod dohledem zvolené porodní asistentky nebo duly je domácí porod bezpečný, jsem pro. Je potřeba porody odtabuizovat. Nejedná se o řezničinu, nejedná se o manipulaci otců, kteří u toho nechtěli být, nejedná se o největší masakr, co jste v životě na vlastní oči viděli, ani nejsou něčím, co je spíš nebezpečné než normální. Porodit dítě je zázrak, ale zároveň naprosto přirozená věc, jako dvě uši po stranách hlavy. Pokud to tak začneme brát, budeme psychicky odolnější a schopné rodit bez pomoci léků a nářadí.
Zpátky k Pavle. Je trhlá, je alternativní, ale podívejte se na její životní energii! Ona má neustále na tváři banán od ucha k uchu! Ona je zdravá a šťastná, tak co by nerodila doma? Trochu jsem se lekla, když Pavla okřikla porodní asistentku, která na ní mluvila uprostřed kontrakce. Bála jsem se co bude dál, bála jsem se, že se ten porod zkomplikuje. Ale hned jak kontrakce přestala si to holky vysvětlily a bylo dobře. Pavla je ten typ ženy, který je tak naladěn na přírodu, že perfektně vnímá své tělo a naprosto instinktivně zvládne sama porodit své vlastní dítě. Byla to nádhera. Takových žen kolem sebe vnímám víc a víc a jsem prostě toho názoru, že tuhle možnost by měly mít legálně i v Česku! Trochu jsem nepochopila tu průpovídku “Lets have a poo party!” a plánuju zapátrat jak je to vlastně s tou streilitou vs. bakteriemi. A sníst kousek placenty? V čem to bude jiné než sníst kousek krvavého stejku? Eticky žádný, spiritálně netuším a výživově super. Osobně bych si to asi odpustila, ačkoliv uznávám tisíciletou “studii” a efekt tohoto činu. Něco méně divného se s placentou dělat dá, třeba lotosový porod = šňůra se nepřestřihuje dokud v ní tepe. Dá se dělat obtisk placenty na papír jako památka. Googlete obrázky “placenta tree of life images”. Dneska by mě zajímalo jak se Pavle s rodinou v Česku daří a jestli si myslí, že už tady zůstanou, nebo jestli v jejích očích nejsme ještě připravení na její styl života.
Pár slov ke Kačence. V první řadě mi přijde zvláštní, že si dospělý nechává od všech řikat zdrobnělinou a tak nějak to mezi nás staví bariéru. Ale jen malou, je vlastně moc milá. Naproti tomu stavím jejího chlapa. Je to typ, se kterým bych nevydržela, ale má můj absolutní respekt. Možná tak plaše působí jen před kamerou, ale na můj vkus je až příliš tichý, jenže k tomu pracovitý a zručný, zastane kde co, to žasnu. Jen ty dva spolu k sobě mi moc nepasujou. Ona lékařka, on nimrod. Ona seznámená s posledními novinkami v porodnictví, on je dle mého názoru ten typ, co u toho vlastně ani nechtěl být. Nějak si tam se sebou nevěděl rady, ale nechme mu to, co taky chlap v porodnici může dělat?! I v tom vidím obrovský rozdíl proti domácím porodům. Nešlo na něm ale ani číst emoce tak jako na její sestře. Její porod byla dřina, sucho, nástřih, léky … ačkoliv vaginální, moc přírody tam nebylo. Proč takováhle ženská, znalá všech novinek, netrénovala s epi-no a nevyvarovala se toho nástřihu? Kdo jiný než lékařka, byť dětská, by měl takové možnosti mít v malíku? Navíc v ukázkách na příště nám ukázali, že chlapeček má ze začátku problémy s jídlem. Jsem zvědavá jaký bude Radovan tatínek, tipnete si? Doufám, že vše nakonec zvládli a přeji jim jen to dobré. Mají krásný dům, rodinu přes silnici, žijí si svůj splněný sen a to je nejvíc.
Nakonec Veronika. Její porod máme teprve před sebou, ale myslím, že už tak nijak ani o nic nepůjde. Na císaři z důvodu z jakého na něj jde, asi není co vymyslet. Musím ale okomentovat scénku ze 4.dílu, kdy se Veronika přišla objednat do Jihlavské porodnice a pan profesor se choval dle mého příšerně. Začalo to příšerně už u sestřičky, která sepisuje k porodu kvanta informací o předešlých těhotenstvích, porodech a potratech. Tenhle krok třeba Pavla prostě vynechala a já si kladu otázku Na co? lékaři tyhle věci chtějí vědět? Každé těhotenství je přeci jiné, každý porod je jiný. Ta Veronika je úplně jiný člověk od té doby co porodila před X lety poprvé. Chápu, že jisté opotřebení břicha, dělohy, svalů atd může ledacos napovědět, ale tohle by se prostě nemělo soudit z třímetrové vzdálenosti, kde stál zmíněný profesor, a z toho fleku rozhodl, že Veronika půjde na císaře a rovnou jí doporučil sterilizaci. Slušně ho poslala k šípku a tak se zeptal kolik jí je a když to zjistil, řekl, že to bere zpět, že mít dítě v takovém mladém věku ještě může. Tak sakra co to je?? Pan doktor situaci těžce nezvlád a řekla bych, že poškodil svoje oddělení. Doktor v dnešní době NEMŮŽE, aniž by pacienta vyšetřil, cpát do tabulek takovým stylem: Dvě sekce = na přirozený porod už nemáš nárok, tři sekce = na další děti už nemáš nárok. Sama si nejsem jistá jestli by doktoři měli jednat za každých okolností fér a nebo občas zahrát malé představení a pacienta lehce namanipulovat do bezpečnějšího řešení. Ovšem otázka pocitu bezpečí je klíčová a obávám se, že se Veronika cítila jako prase v řadě na porážku. Rozhodně ne jako že se pro ni dělá to nejlepší. Chyběl tam prostě náznak snahy. Tenhle člověk zvolil to nejjednodušší pro sebe. Za mě nulová podpora přirozeného porodu a velký palec dolu. Uvidíme jak to dopadne, ale včera jsem se klepala vzteky.
Celkově letošní sérii hodnotím jako nejlepší zatím. Máme tu dospělé lidi, kteří mají rozumné názory. Máme tu méně divnolidí, zbytečně mladých, méně těžce sebevědomých lidí. Máme tu prostě opravdu povedený výběr relativně průměrných lidí a přesto je na všech něco unikátního. Děkuji za skvělý ročník! Jsem v tom s vámi, až po uši. Bára
Jsem chytlavá a sbírám kde co, kdyby náhodou... Body za nákupy můžu kdykoliv dát někomu jinému, vždycky si je na pokladně beru. Když jsme v Albertu objevili knížky z večerníčků, pohltila naší rodinu trochu mánie. Kdysi jsem uvažovala pořídit Večerníčkův pohádkový špalíček, ale tímhle to padlo. Brzy jsem měla možnost knížky porovnat. Špalíček je těžká kniha, kterou dítě samo těžko unese, má 448 stran! Příběhy jsou vyprávěné formou komiksu a textu proto minimum. Tak jsem z ní byla na rozpacích, jestli je teda pro děti nebo pro dospělé?
