Adventní kalendář naruby

Čelím zásadnímu rozhodnutí na téma adventní kalendář. Musím ho udělat, protože do neděle mám našvihanej diář. A v pondělí je prostě pozdě.

Jako správná máma, Vánoce řeším pro rodinu, ale hlavně pro naší holčičku. A co do čekání na Ježíška tu jde především o ní. Ještě je malá a nechápe čas. Neřeší jestli je den všední nebo jiný, že má být za hodinu v postýlce nebo za 15 minut ve školce. Bombardujeme jí většinou nezajímavýma informacema. Je si jistá jenom jedinou věcí. Až přijde čas, přiletí Ježíšek a nechá jí pod stromečkem dárky. Jenže kdy to bude???

Malá odbočka. Letos jsem Elišce vystrojila úžasnou oslavu narozenin. Jenže jsem o tom mluvila asi 2 měsíce dopředu a to čekání nakonec pro ni bylo tak nesnesitelné, že se přestala těšit a dokonce nám oznámila, že narozeniny mít nechce. Poučila jsem se. Tři roky jsou už věk na kalendář. Aha!

Původně jsem měla v plánu postavit malý stromeček a každý den pod ním nechat drobnost, aby ji Eli ráno našla. Tak to dělala moje maminka a taky já jsem to tak dělala poslední tři roky. Bylo totiž úžasné vidět ji každé ráno v pyžamku spěchat ke stromečku, hledat a najít. Užívala jsem si nefalšovanou ameriku. Ten zvyk zachovám, ale mám ten pocit, že to letos nebude stačit. Tenhle systém Elí nepomůže zorientovat se v čase a očekávat Ježíška ve správný den. Průšvih s nekonečným očekáváním narozeninové oslavy nehodlám opakovat. A tak padá rozhodnutí. Adventní kalendář mít musíme!

Moje rebelská duše křičí. Já nechci!!! Kalendář mají všichni! A v módě je ke všemu kalendář osobně vyrobený, vlastníma rukama. 
To nedám!! To nedám! To nedááám!!!! 
Ale dáš! Ale dáš, ale dáš! Kuli ní!
To je pravda. Ale můžete si být jistý, že když něco jde udělat jinak, tak to jinak udělám!

Takže klasika to nebude. Sladkosti a dárečky pod číslem mi v tomto případě nestačí, chci víc! Chci emoce a společné zážitky, těšení se, radost, lásku! ... to je ono, tak to bude. Jako honba za pokladem! Chci každý den společně provést nějakou aktivitu, za kterou bude samolepka, kterou Eli sama umístí do našeho rodinného kalendáře, ve kterém bude jasně naznačený den D. A jak budou přibejvat, budeme se blížit.

Ona se na tom bude sama podílet! 

Bude to skvělý! Už se těším.

Jdu vymýšlet úkoly.

Kostlivec ve skříni

Doufám, moc si přeju, aby se mezi čtenáři tohoto příspěvku našel někdo, kdo mě pochopí, bude mi rozumět. Já a vaření, to rozhodně nešlo ... nejde... samo od sebe... 

 

Prostě na to nemám talent, trpělivost, paměť, schopnost u toho neusnout, nebo co to je, co to vyžaduje. Babička mě biflovala pravopis a pravidla Gutha - Jarkovského, rodiče mě raději viděli někde na sportu než doma. Manželova babička mi dodnes na každý dotaz "a jak jsi to dělala!?" odpoví, že "trochu mouky, cukru, másla a vajíčko, úplně normálně!" ... to je materiál!! Před pěti lety jsem si pořídila svou první kuchyň a z vlastní mamky postupně vyrazila pár rodinných receptů. Víc jsem nepotřebovala, protože jsme s Kubou oba služebně hodně cestovali = nebyli doma. 

 

A pak přišla Eliška a já poprvé v životě řešila jídlo úplně jinak. Například, naprosto jsem nechápala proč si kojící nemůže dát čerstvej chleba nebo cibuli. Nikdo mě nevaroval, až to trpící dítě. Chudák! Jakžtakž mi dávalo smysl omezit se v kafi, ale tím to haslo. A tak jsem se postavila k lince čelem a začala se učit. Moje knihovna budiž mi svědkem.

 

Přes to všechno, bych se sama u plotny ohodnotila na věčného začátečníka. Patřím k těm, co se učí dost namáhavě, protože tematiku musí pochopit. Nejsem schopná se něco naučit nazpamět, musím věci vždycky rozumět. A protože strašně nerada failuju vlastní výzvy a blíží se mi deadline, začala jsem konat. Dneska jsem odepsala autorce Kuchařky pro dceru na jeden z úvodních mailů jejího klubu. Podělím se o něj. Doufám, že platí, že nad cizí nešikovností se zpravidla všichni okolo dobře pobaví, a já se sama v tomto ohledu neberu tak vážně, tak prosím, dobrou zábavu přeji. Poodhalí to něco o mé osobě.

 

 

 

Ahoj Florentýno!

 

Právě jsem se zaregistrovala do tvého email klubu a něco o sobě můžu povědět.

 

Je mi 31 let a bydlím v Praze, na předposlední stanici metra, s manželem a dcerou.

Na gymplu jsem si střihla roční pauzu a rodiče mě vyslali na Nový Zéland, vrátila jsem se s malinkatou kuchařkou o muffinech. Brzy se mi někam ztratila, ale to už se v Česku začaly objevovat recepty z naší mouky, tak jsem netruchlila.

 

Po maturitě jsem odešla z Prahy na vejšku a na konci prváku potkala budoucího manžela. Upekla jsem mu svoje muffiny a byl můj. Přes prázdniny jsme se sestěhovali dohromady a za rok spolu odletěli na Nový Zéland. Tam pochopil, že muffiny existují i jiné než ty moje čokoládové s dvěma druhy čoko kousků a zamiloval si cheesecake (z obchodu).

Po návratu jsme začali plánovat společnou budoucnost, takže jsme ke studiu oba přidali brigády. Vystudovala jsem management cestovního ruchu a pracovala jako projektový manažer. Z pozice jsem po necelých čtyřech letech odešla na mateřskou, která po třech letech přerostla v pozici žena v domácnosti. Mezitím manžel změnil práci a po deseti letech jsem zase v Praze. Šťastná. 

 

Ale vařit stále neumím. S láskou vytvořené domácí dětské příkrmy, ovocné i zeleninové se prostě špatně zavařily či co a zkysly/zplesnivěly. Když chci udělat bábovku, odradí mě kvanta receptů co Google nachází, všechny rádoby vylepšené o nějakou speciálnost, kterou nemám běžně doma, a dík které se to zákonitě nepovede. Nedisponuji domácím robotem, jen ručním šlehačem, a tak je představa třeného těsta něco jako tlusťochova představa balení tašky do fitka... 

V otázce muffinů jsme s manželem po letech našli háček v tom, že mi přijde extra skvělé nadávkovat těsto do papírových košíčků a nezabít půl hodiny času vymazáváním důlků v plechu (je mi extra protivné umazat si příliš ruce, protože na nich mam atopický exém + olej ve spreji v tomto případě ze záhadných důvodů nefunguje). Manžel ale dortíky konzumuje nejraději ještě horké a tak ho papírové košíčky štvou, protože na nich ulpí polovina z právě dopečeného a ještě horkého muffinu. Výsledkem je, že je téměř nepeču abych předešla debatám na toto téma.

 

Dělám nejraději své jistotky. Pár polévek, pečené kuře s rýží, kuřecí nebo vepřové řízky, bramboráky, lososa nebo tresku, šunkofleky, kterým stále něco chybí, a rajskou, na kterou mám recept od své mamky a je to jeden z celkem asi pěti receptů, které mi zatím předala. Přesto, s tímto repertoárem jsem celkem úspěšná. Chci říct... manžela to před svatbou neodradilo. 

 

Na začátku roku 2015 jsem si předsevzala, že začnu víc a líp vařit, hlavně kuli dceři. Blíží se konec roku a pokroky ve své kuchyni vidím (zařadila jsem ryby, červenou čočku, bulgur a další věci), ale spokojená zdaleka nejsem. Koupila jsem si proto v listopadu páté vydání Kuchařky pro dceru a Vánoční kuchařku a zaregistrovala se do klubu.

 

Mám za sebou první špagetový recept. Česnek se mi nepovedl, zhnědl a ztvrdl a z kousků se stala jedna lepivá koule, kterou jsem pak vyhodila, ale dcera se oblizovala. Je tvárnější než manžel, ten je ke všem mým novinkám nedůvěřivý. 

 

Dnes jsem připravila sirup do svařáku (*foto na konci článku je soutěžní do Vánoční výzvy). Krásně to doma vonělo a těším se, že se mi konečně něco povedlo. I když karamel tam asi nikdy nebyl... i ta nejmenší plotýnka na plynovém sporáku po mamince všechno ohřívá bleskurychle a já prostě neměla ty nervy čekat jestli se ten cukr spálí a hrnec bude na vyhození. Nalila jsem tam tu vodu určitě dřív než sem měla, ale zbytek postupu proběhl dobře a nakonec to i barvu od koření chytilo a i po zchladnutí je všechen cukr rozpuštěný. Jsem spokojená.

 

 

Nejím olivy, sušená rajčata a sushi, vyhýbám se laktóze kuli exému. Manžel nejí olivy, sušená rajčata a sushi, dále rozinky, ořechy (jakože fakt všechny druhy), kokos, veškeré maso co není vyloženě libové, houbovou omáčku a spoustu dalších věcí. V podstatě by mohl žít o chlebu s máslem-když je chleba čerstvý, čokoládě, muffinech, cheesecaku, smaženém sýru, kečupu a CocaCole. Ale tomu se logicky snažím předejít.

 

Chtěla bych se naučit základní polívky, základní omáčky, základní bábovku, a další základnosti a svátečnosti (husu např.) z běžně dostupných potravin a být si v nich jistá a zvládat je relativně rychle nebo alespoň s lehkostí. Chtěla bych servírovat něco lepšího než smažáka z mrazáku. Na prezentaci si moc nepotrpím, jde mi v této fázi učení hlavně o chuť. Chtěla bych pochopit jaký je rozdíl v různých moukách a tvarozích, protože sladké mě opravdu baví a máme ho všichni rádi. Chtěla bych poznat víc surovin a nebát se jich, jen proto, že na tu chuť nejsme zvyklí - třeba cizrnu. Chtěla bych pochopit co se děje s masem, když se peče rychle a když se peče pomalu. Většinou si stoupám k lince s tím, že šance na úspěch je asi 50% a některý den tam raději zbaběle nestoupnu. Mám opravdu velikou potíž s plynovou troubou po mámě, která ani nemá u knoflíku stupnici s teplotou, kde se všechny moučníky a občas i ty šunkofleky na povrchu spálí na uhel a uvnitř to ještě teče, ačkoliv se to peče na střední sílu. Moc si přeju novou troubu a plotnu, ale na ty si ještě budu muset počkat. Kdežto vařit potřebuju už dnes. Doufám, že tentokrát už to své umění posunu.

 

Těším se na pracovní listy, další úkoly z Vánoční výzvy a všechny nové zkušenosti. 

Děkuji, že to děláš.

Bára

 

 

Hello November

Říjen utekl jako voda. Pro mě byl říjen 2015 ve znamení pokusu u nástup do práce, ale po týdnu jsem to vzdala. Nějak jsme se na pohovoru špatně pochopili ohledně mých představ a možností a tak se z aktivity na kterou jsem se opravdu těšila, po pár dnech stal nepříjemný stres. Do konce měsíce jsem se z toho oklepávala. Venku bylo opravdu krásně, tak to šlo rychle. A teď si sakra uvědomuju a vážím toho, že můžu být doma. Pracovat, můžeme si dovolit různé věci hned, ale nemáme na sebe čas. Jenže toho společného času si teď vážím mnohem víc.

Na listopad se moc těším. Prostě tak, jedu na té poučené vlně a těším se pokorně, jak se venku bude nenápadně blížit zima a všude okolo adventní čas. Na to jak si budeme povídat s Elí o tomhle čase a jak to bude zase úplně jiné než před rokem. Jak budeme po večerech s Kubou probírat seznamy aktivit a nákupů… V téhle době jsou ty provozní debaty tak nějak snesitelné, možná dokonce příjemné.

V prvním týdnu jsem se snažila vytvořit přibližný program rodinných aktivit až do Vánoc, chybí mi ten poslední týden roku. O prvním víkendu jsme si všichni tři užili příjemné aktivity při příležitosti Kubovo narozenin. Bohužel, Eliška to odnesla na zdraví. Přecenila jsem její jinak supertuhý kořínek a poslala jí s babičkou Símou oslavovat šedesátiny další tetky z příbuzenstva. Akce by bejvala byla dokonalá (sobotní pohoda, hafo dětí, zábava, tělocvična - takže žádný stres že by děti něco zničily zatímco střílely na branky a do košů a lítaly po žebřinách a klouzaly po lavičkách dolů), jenže Eli ten den měla ještě odpočívat po středeční problité noci. V neděli jí teplota znovu vyskočila na 38 a v pondělí jsme po CRP testu u doktorky měly jasno. MUDra vlastně antibiotika nejdřív neplánovala, ale po tom testu nebylo o čem diskutovat. Tak je máme, jsou stejně hnusný jako minule, ale nějaký litování nemá smysl. Listopad si užijeme i tak.

Kubovo narozky jsou pro mě důležité. Myslela jsem si před časem, že letos z toho bude nějaká opravdu významná událost, odpolední párty, kde se sejdou jak rodina tak přátelé, skoro jako pidi svatba. No když má těch 33! Jenže Kuba měl představu úplně jinou (to respektuju) a rodina není schopna nebo ochotna (to neřeším) kuli němu najít datum, který by se hodilo všem. Takže si užil velkou pánskou jízdu, kterou asi jentak nezapomene a já jsem nadšená, že to měl takový jaký to chtěl mít. S rodinou svojí a mojí z toho jsou dvě příjemné večeře ve skvělejch restauracích a dárky prostě přijdou postupně.

Listopad je kinoměsíc. Letos nás samozřejmě zajímá Bondovka Spectre. Před třemi lety jsme byli na půlnoční premiéře a teď je už týden v kinech a my jsme nervózní, že nevíme o čem ty lidi mluví! :-) Dál nás zaujalo nové zpracování života Steva Jobse. Prý má být údajně o moc lepší než ten poslední pokus s Ashtonem Kutcherem, na kterýho jsem zírala jako blázen, jak se naučil dokonce i tu Jobsovu prazvláštní chůzi. No a poslední Hunger Games… budou masakr. Mám přečtenou knihu a tak se na to ani moc netěším, ale vidět musím. S Eliškou jsme už zkoukly dvojku Hotelu Transylvánie, která se mi moc líbila a teď visí ve vzduchu Snoopy. Už jste to někdo viděli? Doporučíte? Budu ráda za názory, protože mě tenhle typ pohádek moc nebere, ale pro Elí bych to vytrpěla. 

Finále FedCupu s Ruskem, v Praze je věc, kterou dáme aspoň prostřednictvím televize. Je to o víkendu a být bezdětná, snažila bych se tam dostat, ale dítě mám a navíc tou dobou na antibiotikách. Ženskej tenis mě prostě baví, sleduju holky průběžně celej rok a veřejně se přiznávám k tomu, že bych ráda, kdyby se Eli tomuhle sportu jednou zkusila pověnovat. 

Od 4.listopadu v Abertu za nákupy sbíráme body na letošní pohádkovou nadílku DVD. Některé už máme doma, ale jiné ne a moc rádi je tímto způsobem pořídíme. POZOR, jen do 15.12.!!!

Movember neřeším. Kubovi to za ten měsíc opravdu nenaroste, zkoušel to loni, takže letos se rozhodl, že na to peče. Lidi okolo nás movember a jeho význam znají a chápou, takže necítíme potřebu na něj nějak extra upozorňovat. Navíc nejsme nijak vlivní (zatím :-)) abychom zrovna my udělali nějakou mega osvětu mezi lidmi, které neznáme osobně. Takže žádnou výzvu z mé strany v této věci nečekejte. Jinak tomu samozřejmě fandím, ale tak nějak, všeho s mírou. 

 
Naproti tomu věc, kterou nyní hrotím je můj pitný režim. Opravdu jsem se kousla a snažím se, úplně náhodou právě od prvního. Častokrát necelý litr tekutin, jiných než kafe, za celý den nebylo nadále kompatibilní s životním tempem dle mých představ. Zdraví mám jenom jedno a od začátku roku jsem udělala několik malých pokroků a cítím se celkově líp, takže tohle je další stupínek na cestě. Tady vidíte jak to zatím vedu...

A vedle pití vody se budu snažit 2-3x týdně zajít do fitka. V půlce prosince jedeme na pár dní lyžovat do Alp a já mám opravdu staženou prdel strachy, že po prvním půlni budu nepoužitelná. V neděli jsem zašla na HEAT a lekci jsem s úsměvem opravdu nedošla. Fyzička tam není, výdrž taky ne a svaly už vůbec. S tím musím zatočit. A tak zjišťuju, že strach je docela slušnej motivátor! :-D

Na přelomu října a listopadu se tradičně hlasuje o Blogerky roku. Loni jsem akci zaznamenala poprvé, letos už jsem zkušeně byla aktivní dokonce ve vícero kategoriích a to jak v základním rozstřelu, tak ve finále. Přijde mi, že bloguje opravdu hodně holek a přijde mi, že některé by se vlezly do vícero kategorií. A tak mě děsně mrzí, že zatím chybí kategorie “rodina a mateřství”. Nicméně za ten rok, co jsem poznala tenhle krásnej feminní blázinec, jsem si našla své oblíbenkyně a pravidelně je čtu a sleduju na instagramu.

A jako poslední chci na nás píchnout, že uvažujeme, že vymalujeme obývák. Od začátku roku jsme doma předělali jenom dva úložné kumbály (což byla opravdu brutální práce, protože byly zanesené bez přehánění třicetiletým bordelem) a je mi líto, že nemáme něco krásně nového i někde na očích. V plánu byla původně kuchyň, ale pak se podělalo auto a už tak nějak nezbylo bezpečně dost prostředků. Já nejsem člověk, co by dělal cokoliv polovičatě. Prostě bych nepřežila mít krásnou novou superlinku na křivé staré podlaze. Tak jsme kuchyň odložili a chcem alespoň vymalovat. Přijde mi to nejefektnější. Jenže jestli to zrealizujem, to je věc druhá. Máme na to jedinej termín a když to nevyjde, už to letos nevyjde. O to víc bych koncem měsíce zatlačila ohledně bytové výzdoby v předvánočním čase.

Teď jsem si vzpomněla, v pátek 27.11. na Staromáku budou už rozsvěcet strom!! To teda bez nás, my si tam zajdem někdy jindy, ideálně nějaké všední dopoledne… 

Krásný listopad! 

Bára