Od malička to mám tak. Nedokážu zpomalit, dokud nejsem se zdravím ze hry. Ne, že bych teď byla nějak tězce chorá, ale jen s jednou stoprocentní nohou toho člověk prostě zvládne viditelně míň.
*Včera jsem si hnusně zlomila malíček, mám berle a fakt si každej krok rozmejšlim.
Jako školačka jsem s mamkou měla takový rituál. Od doktorky nejdřív do lékárny a hned pak do videopůjčovny. Doma mi rozložila v obýváku gauč, vytvořila na něm dočasnou postel (s výhledem na televizi), přistavila stoleček s ovladačem, teploměrem, léky, pitím a ovocem. A pustila video. Když filmy došly, bylo po nejhorší fázi nemoci a nastal čas na knihu. Pět báječných strýčků jsem četla vždycky při nemoci. A než jsem se dostala na konec knihy, byla jsem zdravá jako hrdinka Minka.
V dospělosti to mám s knihama stále tak jako v dětství, jsou stále ve stínu za filmy. Po celodením maratonu za Elí jsem večer ráda, když můžu upadnout do gauče a nenáročně čučet na film. Držet obě ruce nahoru a přesvědčovat knihu aby se nezavírala, mi kolikrát připadá, že už bych nezvládla.
Když už čtu, tak na dovolené (to asi skončilo s příchodem dovolených v roli maminky?) a hodně z internetu. Prostě z praktických důvodů. Texty jsou kratší a internet mám stále s sebou. Takže ve frontách a čekárnách, kterých jsem si minulý týden užila dost, jsem četla mobil. Knihu jsem s sebou měla jen jednou.
Občas mám potřebu přečíst si knihu. Vlastně vždycky mám nějakou připravenou, jen občas je ta potřeba silnější. Bohužel ji vždycky louskám tak dlouho, že někdy zapomenu některé pasáže a kniha mi nedává smysl. Pentagram od Jo Nesbø jsem si sbalila letos na dovču, odlítali jsme 6.června a dneska jsem teprve v půlce. Děj konečně dostává spád a začíná mě to táhnout. A teď si díky malíčku (taková maličkost člověka ze hry vyřazuje dost neúměrně!) můžu odpustit veškeré poklízení, co do druhého dne stejně není vidět a můžu se začíst. Pentagram dorazit.
Čím to teda je, že tak málo čtu? Jsem poctivec a čtu precizně, pomalu. Nikdy knihu neodložím, přestože mě úplně nebaví a zároveň nezačnu druhou dokud tu nudnou nedokončím. Nedokážu se na to soustředit pokud v blízkosti někdo mluví nebo běží televize. Dokud nemám jistotu absolutního klidu alespoň na hodinu, tak to ani neotevírám. Vždycky mi trvá než se na to zklidním a vždycky čtu poslední přečtenou pasáž znovu (abych si připomněla co jsem četla naposled). A naštěstí téméř nevím, co to je nemoc.
Chtěla bych číst víc. Napadlo mě, že by mi mohla pomoct čtečka. Miluju knihy, jak voní, jejich obaly, tvary a jak jim to sluší v knihovně. Obdivuju obrovské knihovny! Líbí se mi jak lze fyzicky vyjádřit množství přečteného. Ale stejně jako jsme začali fotit digi a vyvolávat si jen to nejlepší, nenastala už doba číst digi a do knihovny pořizovat jen to nejlepší? Myslím, že pro mě jo. Čtečka, která mě nebude rozptylovat informacemi o počtu nepřečtených novinek v inboxu a na Facebooku, o kterou se nebudu muset handrkovat s Eli (jako se handrkujem o tablet) a která nic neváží a nezavírá se. Můžu jí mít všude s sebou a v noci kuli čtení nemusím svítit lampičkou.
Krom toho, že to je další krám do domu, jaké to může mít zápory? Myslíte, že bych přečetla víc?
Tak a teď jdu dorazit ten Pentagram!
PS: tohle všechno se týká mého čtení, Eli má knihovničku narvanou :)
Bára
