Píšu to takhle schválně, protože máme za sebou 2 jiné školky.
Eli bylo 2,5 roku když od října 2014 začala chodit jednou týdně na dopoledne do rodinného centra Babočka. Nejedná se o klasickou soukromou školku, spíše takový kroužek, který děti absolvovaly poprvé bez maminek. Každý týden tam něco vyráběli a hodně tancovali a říkačkovali. Tohle video je z toho období a Eli ještě neuměla správně říkat spoustu písmenek, což z básničky dělá to nejkouzelnější, co jsem kdy slyšela.
Další školkovou zkušenost jsme udělali v soukromém zařízení Chytrá Sovička. Sem Eliška chodila 2x týdně na celý den = cca 8:15 - 16:30. Nastoupila v únoru 2015, ve věku 2a3/4 roku. Ve třídě "u Katky" už měli koncepční výuku, měsíční témama, pondělní dopoledne v angličtině, každý měsíc výlet školním autobusem někam za zvířátky. Eli byla zařazena mezi větší děti, protože už byla bez plen a protože v mladších bylo plno... Výhodou soukromé školky je jednoznačně malý počet dětí na učitele. Přesto byly začátky těžké. Eli při vyzvedávání brečela a nikdo nebyl schopen říct z jakého důvodu. Časem jsme společně s učitelkami vychytaly, že prostě nechce chodit domů mezi prvními. A dokonce se "zamilovala", jen jsem nevěděla do koho, protože doma neustále točila 3 klučičí jména. Nevýhodou docházky do téhle školky bylo, že ve školce starší děti po obědě nespaly a Eli s tím začala zlobit i doma.
Nějak se prvního dne ani týdne ve státní školce nebojím. Vím jaká je povaha, společenská, hodná, jen si občas potřebuje obránit svoje věci a nápady. Řekla bych naprosto v normě svému vývojovému stadiu. Takže až na potencionální roztržky o to, kdo teď bude mít tady tuhle hračku, neřešíme aktuálně nic z toho, co všichni okolo.
Načetla jsem si kdejaké materiály, doporučení odborníků a diskuse reálných maminek... A jsem jaksi mimo? Ani mě nenapadlo se strachovat nad tím jak se budeme v šatně srdceryvně loučit. Vubec mě nenapadlo, brát jí domů první dny už po obědě (v tomto se maminky a odborníci rozcházejí - nastudovala jsem, že je lepší vyzvedávat až po odpočinku, aby nedělaly děti scény druhý týden). Eliška mi na jednoduchou otázku odpověděla, že chce jít domů "po hřišti". Nějak mě nenapadlo řešit, co si první den oblékne. Každé ráno sice stojíme před skříní a koukáme střídavě dovnitř a z okna, ale nakonec se stejně rozhodnem podle toho, jestli hrajou zrovna v rádiu popík nebo rock... nejinak tomu bude i zítra ráno. A tak bych mohla pokračovat, jen si teď nemůžu vpomenou na všechny ty obavy ostatních maminek, které jsem poslední dny zaznamenala. Já tím netrpím a Eli už vubec ne.
Já se zabývám docela jinýma myšlenkama. Jak se Eli dostane z a do trička při převlékání? Vím, že když to uvidí u jiných dětí, tak se to rychle naučí, ale ty první dny? A hlavně jak zvládnou to spinkání po obědě. Eli trvá někdy i dýl než hodinu, aby vubec zabrala. A když teda usne, tak spí přesně 120 minut. Vždycky. I kdyby byl konec světa, ona se dřív sama nevzbudí. A budit jí je za trest. To má po mně, kdo ji vzbudí, ten si to nehezky slízne...
Eli sama neřeší vubec nic. Obrovsky se těší na děti, na hračky, na srandovní maličký záchůdky a umyvadla, na hodnou paní učitelku, která s nimi bude cvičit a tvořit a učit se básničky. Na to, že budou po obědě odpočívat na žíněnkách, všichni hromadně, že nebude sama. A uplně nejvíc se těší na jejich hřiště, které tam mají vážně dokonalé, téměř celé ve stínu stromů.
Tak já nám držím palce ať se ráno zvládnem vypravit s úsměvem. Doufám, že v rádiu budou zrovna hrát něco pohodovýho.
Dobrou noc. B
