Eli Poprvé: Kino. Mimoni

Naše Eli, to je pěkný péro z gauče, neposeda, tornádo. Ale když chce, umí se soustředit tak, že nevnímá. Nevšimla by si, kdyby vedle ní spadl dům. Od malička sleduje pohádky v pohodě, bez odbíhání, bez poskakování. Dokud je nezná skoro nazpaměť a přestane se potřebovat soustředit. Tak jsem si říkala, že ve třech letech dozrál čas a vyrazíme s ní do toho kina. Volba jednoduchá. Mimoni.

Vybrali jsme si na to jeden z těch prvních opravdu horkých červencových dní. Ne, že bych to měla naplánovaný, ale napadlo mě, že by v kině nemuselo být moc lidí, že by mohli být všichni někde u vody. Trefa! V kině nás bylo jen asi 6 skupinek, takže na sedadlech široko daleko kolem nás nebyl nikdo. Opravdu jsem se totiž bála jediný věci, a sice, že Eli více než film zaujmou jiné zlobící, pochodující a povídající děti. Takže to se nekonalo, ze mně opadl strach a krásně jsme si to užili se vší parádou. 

Sbalila jsem si velkou tašku s dekou a Elíkovo usínáčkem - věcmi které podporují její klid. Deka navíc měla zahrát roli ve své prapůvodní funkci a trochu Elince chránit nahatý + bosatý nohy v opravdu dokonale vyklimatizovaném sále. Vyzvedli jsme lístky, Eli si důležitě nechala ten svůj natrhnout a uvaděč perfektně zapadnul do významné situace a popřál jí, ať se jí to moc líbí. Koupili jsme popcorn a Colu (v kině na zdravou stravu nehrajem) a vyrazili najít sedadla. Eli byla ohromená velikostí "televize", sálu, svým červeným sedadlem a vůbec celou tou záležitostí jménem kino.

Jakmile se zhaslo, nadšením chvilinku poskakovala, ale jakmile se na plátně začalo něco dít, už se mi ani na poslední fotku nepodívala. Soustředila se. Od začátku, téměř do konce. Jen v posledních několika minutách, kdy celá zápletka vrcholí to prostě nevydržela a stoupla si, pak se začala houpat na opěradle sedadla před námi a nakonec ho přelezla a seděla tam. Ale to šlo opravdu jen o cca 10 minut. V průběhu filmu se neprojevovala jinak než doma. Občasné "ó, néé!" a "ajaj" nebo veselý smích se z ní občas vydraly, ale na úrovni ohleduplných kino decibelů. Z mého pohledu jsme to zmákli na jedničku.

A co film? Coby mámu, mě maličko stresoval trailer, který vlastně příliš nenapovídal. Přeci jen se mělo jednat o akční žánr. Riskla jsem to a dala mimoňům důvěru a ty žlutý slaďochové to prostě zvládli. Zas až TAK akční, aby to bylo až děsivý, to teda nebylo. Kvituju vtípky, blbinky, legrační smích, geniální mezinárodní řeč (Ukulele Grande má být kytara) a jestli se to tak dá říct, tak lidskost a parťákovost Mimoňů. Jsou to slaďouši a rošťáci zároveň. Eli je obrovsky empatická a tak jsem ráda, že se všechny tyhle věci učí. 
A jako Bára dospělá (se slabostí pro animáky) musím hodnotit taky kladně. Ty malý detaily, který dítě zatím nepobere, ale pro dospělého udělají film zábavným. Londýnský přízvuk, čaj v hrnku s podšálkem řidič policejního auta posrkává i v honičce, Mimoň lezoucí z podzemí zrovna tím kanalém, kde přes přechod kráčí a k novému albu se fotí Beatles. Perfektní hudba a mnoho dalšího. Můj osobní Top moment ve filmu je ten, kdy Mimoni po šílené cestě dorazej konečně do New Yorku na prádelní šňůře zahlédnou džínový lacláče. To jsem se málem udusila smíchy.

A co vy, viděli jste tenhle film? Jak se vám líbil? 

Taky máte doma všude Mimoně? Jeden na nás teď vypadl z krabice s cereáliema!!! :) 

My si odškrtáváme jedno poprvé a položku z letního seznamu. 

Zatím nevím, na co s Elí půjdeme příště. Máte nějakej tip? Díky a pa, Bára.