Bára a focení

Chtěla jsem napsat o tom, jak jsem byla na Olympus školení k PEN foťáčku, ale začala jsem tááák ze široka, že text rozděluji a je z toho miniseriál. Úplná trilogie. Začínám postem o tom jak to vlastně s focením mám.

Vášeň mojí rodiny pro dokumentaci všeho zhodnotil nedávno při úklidu Kuba. Totiž, postupně snáším na jedno místo fotky, které před lety nikdo neměl čas dát rovnou do alb, nechávaly se všude možně po šuplících a kdekoliv, kde zbylo místo při stěhování. A už je toho plná bedna.
 

Je to změť snímků a analog filmů za posledních více než 30 let a ty úplně nejstarší jsou z doby před mým narozením, takže potřebu dokumentování jsem podědila, po mamince. Prostě nás baví se v pořízených fotkách hrabat, vzpomínat a dojímat se.

Otázka kvality pořízených snímků je věc druhá. Dokážu se totiž dojímat i nad mázlou fotkou s padajícím horizontem nebo špatnou kompozicí. :) Já emoce vycházející z fotek a obrazů vnímám a nechám se ráda oslovit, takže když je z toho něco cítit, je pro mě ta kvalita trochu vedlejší.

Nicméně dobrá fotka je dobrá fotka, to se ví. Snáz se sdílí a nachází si fanoušky, což mě moc baví. A tak se v tomto ohledu snažím neustále zdokonalovat. Nijak násilně, je to přirozený vývoj amatérského nadšence, řekla bych. 

  

Začalo to nějak takhle, fotila jsem asi odjakživa? Kupovala jsem filmy a věděla, kdy potřebuju jakou citlivost. Byla to moje dobrovolná odpovědnost na kterýkoliv rodinný oslavy nebo dovolený. Fotila jsem a chodila filmy nechat vyvolat. Jenže tím to tehdy většinou končilo, proto dnes máme fotky v bedně. Nějakej Project Life bych ještě mohla vyšvihnout?

Můj první velký foťák byl ještě na film, táta mi ho půjčil, když jsem v sedmnácti odlítala na rok na Novej Zéland. Tehdy jsem zahájila svou cestovatelsko-fotografickou éru. Nikdo netušil jak mě to chytne a že už v červnu si ze Zélandu odskočím například na Fidži. Psal se rok 2002 a všechny fotosdílecí stránky co dnes vymyslíte tehdy ještě neexistovaly. Takže jsem fotila úplně všechno. Nebyla jiná možnost jak zážitky přiblížit rodičům a ti si museli na fotky celý ten rok počkat. Po návratu jsme ten foťák pohřbili, protože nebylo servisu, kterej by z něj dokázal dostat všechen písek levněji, než co by stál novej stroj. Uuups!

 

AUCKLAND, NOVÝ ZÉLAND, 2002

YASAWA OSTROVY, FIDŽI, 2002

První digitál byl už náš společný s Kubou, tak asi před deseti lety. Byl to kompakt od Olympusu. Měl jedinou vadu - hluchý videa, ale jinak to byl obrovský pokrok vpřed. Tehdy jsem si na fotky vyrobila dokonce něco jako webovky/fotoblog. Později další kompakt Panasonic, měl lepší rozlišení, byl už mnohem citlivější mohla jsem si hrát například s vyvážením bílé. S těma dvěma jsem projela a vyfotila kus světa. Tehdy už existoval aspoň Flickr.

 

Olympus, digitál jo, ale výklopnej displej ani v říší snů aneb selfíčka metodou pokus omyl :)  S KUBOU, AUCKLAND, NOVÝ ZÉLAND, 2006

PHUKET, THAJSKO, 2007 KODAŇ, DÁNSKO, 2009 MATTERHORN, ŠVÝCARSKO, 2009

 

ŘÍM, 2009

ZAKYNTHOS, ŘECKO, 2011

Pak už jsem pořizovala zrcadlovku Canon 500D se základním objektivem. To jsem stihla trochu zajet ještě před plánováním potomstva. Po porodu jsem si pak pořídila portrétní objektiv a následně videokameru. Tou se focení na čas zastavilo.*

Dnes mám potřebu zachycovat malé odlišnosti všedních dní, které mi Facebook připomene za rok. Materiál do kalendářů pro babičky. Obrázky, nad kterými se budu nejspíš za 20 let dojímat, jinými slovy každý detail Elišky, její obličej, vlasy, postoj a jak se to časem mění, radost v očích, ale i různé jiné emoce a vztahy s lidmi které má ráda a každý její pokrok, takže si fotím například její malovací výtvory. A také fotím naše výlety, kterých nepodnikáme moc, ale jsou skvělý.

Nemám moc ráda pózování, když se mi lidi dívají do objektivu a čekají až to cvaknu. Většinou přestanou dýchat a fotky stojí za prd. Když nějakou takovou mam, je to spíš výjimka za speciálních okolností nebo dokonce omyl.

UMAG, CHORVATSKO 2010

Samozřejmě také fotím všechny rodinné oslavy, svátky, výlety a dovolené. Tuhle rodinnou fotku jsem cvakla na ojedinělé společné dovče (to už prostě nezopakujem) a všichni ji milujou. Dýchá z ní ta dovolenková pohoda, nespěchání a vzájemná láska mezi všemi co jsou na fotce.

Jinak já u focení většinou spěchám.. Znáte ten pocit, když na veřejnosti potrhle poskakujete kolem toho svého dítěte s foťákem a cítíte jak všichni koukaj a v duchu si ťukaj na čelo? Nebo třeba když v davu vystrčím paži s mobilem do nepřirozeného úhlu a šteluju se na selfíčko. Připadám si jako blázen a modlím se, aby se povedlo napoprvé a já to nemusela opakovat. Prakticky selfie venku moc nefotím, jedině s Eliškou po boku :)) Asi už jsem stará? Tenhle pocit jsem zatím nepřekonala.

Příští post na sebe nenechá čekat tak dlouho jako obvykle a bude už jen o mém novém Běloušovi. A ten třetí pak konečně o školení.

Prozatím, budu ráda, když mi napíšete, jestli taky hodně fotíte? Koho nebo co a proč. A jak se u toho cítíte, nebo jestli máte nějaký tip na to moje stydění se? díky díky!

Bára

*Videa z Elíkovo prvního roku života jsou na YouTube stále volně k dispozici na mém kanále BKBara. Hezky týden po týdnu. Dělala jsem to tehdy přesně s tím záměrem se nad tím později dojímat a mít pro ní nějaký materiál na dobu, kterou si nemůže pamatovat. Jenže zjišťuju, že do detailu, tak jak jsou zdokumentované, si ty události nepamatuju ani já, a to už teď! Takže video deníčky jsou za mě úžasná věc, obzvláště v případě dětí, jejich prvních pokusů o chůzi nebo slova. Doporučuju!